Jsou děti, které mají ve zvyku používat tělesné násilí, aby se prosadily mezi ostatními. Aby zesílily projev vůle, ještě k tomu křičí: „To je moje!“ Možná si říkáte, kde se stala chyba, co děláme špatně?
Přestože své dítě vychováváte k tomu, abych ostatním neubližovalo, může se stát, že se chová k ostatním agresivně. Určitě nepolevujte ve výchově a trvejte na tom, že nejsou žádné okolnosti, které by někoho opravňovaly druhého úmyslně bít. To samozřejmě znamená, že nejde jen o slova, ale dítě vidí, že takto se chovají i všichni členové rodiny (doma i jinde).
Ve společnosti dalších dětí se však můžete setkat s „oplácením“. Tady jsou i někteří rodiče na vahách, protože uhodit první je přece jen trochu jiné než ránu „jen“ oplatit. Jenže pokud se oplácení stane ospravedlnitelné, skončí bitkou. Kdo dá poslední ránu?
Nevyčítejte si, že jste někde udělali ve výchově chybu, pakliže se vaše dítě rádo prosazuje. Některé děti prostě mají bojovnějšího ducha, za kterým je možné vidět touhu po vymezení. Častěji se takto projevují prvorození, ale není to zajisté pravidlem. Buďte tedy laskavými rodiči, které vašemu dítěti jasně nastaví pravidla pro to, co se smí a co se nesmí dělat. Někdy zavedou konkrétní situace i vás, rodiče, k nutnosti vyjasnit si, jak to vy sami máte. Proto se „vyplatí“ si o nich zapřemýšlet i v klidu domova, nejen v zápalu boje mezi dětmi. Snažte se být stále nad věcí.
K pestrosti situací se přidává i neúmyslné ublížení. Když dítě strčí do druhého a ono upadne, mělo by znát slůvka omluvy. A i to se výborně odkoukává nejdříve doma.
Časem bude nutné naučit dítě rozlišit mezi bojem s kamarády o autíčko a vážnou situací, kdy se dítě opravdu musí někomu ubránit – například tím, že ho odstrčí a uteče, dostane se z jeho sevření, bude křičet, aby přivolalo pozornost dospělých a pomoc.