Bon neboli poukázka do prodejny, do které jste s korunou vstoupili naprosto zbytečně.
Prodejna se jmenovala Tuzex a byla snem každého, bez ohledu na věk.
· Mladí tu sháněli rifle, kosmetiku, elektroniku.
· Starší ročníky doufali koupit v Tuzexu auto zahraniční značky.
O to právě šlo. Zahraniční zboží. To, co jste v běžném obchodě nekoupili, to tady vyzývavě zíralo z regálů. Jen mít ty bony.
Jak k nim člověk přišel? Dvěma způsoby.
o Pokud někdo z rodiny pracoval v zahraničí a plat mu byl vyplácen ve valutách, v Československu mu je vyměnili za poukázky do Tuzexu. Vymyšleno to bylo dobře. Aby si lidé nehromadili valuty, tak je stát tímto způsobem z jejich peněženek odčerpával.
Od koruny ke korunám
Druhá cesta byla trochu složitější a také nebezpečnější. Je to ta cesta, o které byla řeč na začátku. Odebrat se večer na Václavské náměstí.
A nejen tam se vyskytovali zvláštní lidé
– většinou mladí
– moderně oblečení muži
– vyhlížející kupce.
Nazývali se veksláky.Většinou měli úspěch.
· Vzhledem k tomu, že ti šikovní a nebojácní si vydělali za jeden večer, co dělník za měsíc, nepotřebovali chodit do zaměstnání.
· To byl v socialismu kámen úrazu.
· Ale i to se dalo vyřešit ke spokojenosti tří stran.
– Náš vekslák si zařídil zaměstnání, většinou jako noční vrátný, uklízeč.
– Prostě tam, kde nebyl moc na očích.
– Zaměstnal místo sebe například nějakou důchodkyni.
– Za mlčení jí mohl ještě něco přidat.
· Třetím spokojeným byl stát. Nemusel řešit příživníka.
Jak vekslák, k bonům přišel?Tak trochu kruhovitým způsobem. Počkal na autobus turistů v Německa, kteří si za hranicemi potřebovali odskočit.
1. Dal jim lepší kurz na jejich marku.
2. Marku vyměnil v bance za bony.
3. Bony prodal na ulic v poměru 1:5. Bankovní kurz byl 1:1.
4. A získal zpět koruny, rozmnožené pětkrát.
To za to riziko stálo, nemyslíte?